Název

Osika

Popis

Autokemp OSIKA.
Bylo mi sedm, osm, možná devět let, když moji rodiče objevili, spíše náhodou a z nouze, rybník s aukokempem Osika, nedaleko Nové Bystřice na jindřichohradecku.
Tenkrát bývala léta a prázdniny jak mají být a Osika se pro nás stala na dalších asi sedm let tím nejideálnějším rájem stanování, koupání, dovádění a rybaření.
Doslova středem kempu vede úzkokolejná dráha, po které každý den několikrát projížděl vláček a protože jsme se, my rekreanti a on, pokaždé stoprocentně respektovali, nikdy se nestalo žádné neštěstí, alespoň v době, kdy jsme na Osiku jezdili se svými rodiči my. Vždy jsme ale vylovili z kapes svých tepláčků patrony do „poplašňáku“ a pečlivě je naskládali na kolejnice. Pod koly projíždějícího vláčku to střílelo jako ze samopalu, všichni se tím ohromně bavili a nikomu to vůbec nevadilo. Obzvlášť v podvečer jsme odskočili od svých ohníčků, abychom si zastříleli a opět se vrátili pochutnat si na opečených buřtících. Když jsem vzpomenul večerní ohníčky, nemohu se nezmínit o jedné věci, která k nim vždy neodmyslitelně patřila, a to o povoskovaných kelímcích od piva a limonád, které se v té době současně staly nejvyhledávanějším a také nejméně dostupným zbožím. Když se zadařilo, vlekli jsme ke svým stanům až dvoumetrové stohy těchto vzácných kalíšků a pokaždé, až do jejich přiložení, je velmi pečlivě střežili, neboť se táborem potulovali další jedinci, kteří na ně měli spadeno, přesně jako my. A přilehlé lesíky, co by zdroj dřeva? „Vylízané“ až do morku kosti, ani větévka, ani jehlička.
Osika byla také rájem rybářů a nejednou se stalo, že jsme po probuzení a vymotání hlav ze stanu spatřili naši maminku, kterak klečíce v trávě mordovala a čistila zlatavě třpytícího se kapra šupináče. Snad mohlo být tak osm hodin ráno. Ale to bylo pochutnáníčko a vůbec nikomu nevadilo, že to všechno se odehrávalo v pravé léto. A protože braly jako blbý, nebo to tatínek uměl, no to je jedno, hodně moc kaprů se tenkrát rozdalo po známých v kempu. O výtečných maminčiných knedlících s borůvkami, sypané tvarohem a lité Másílkem, bych mohl psát a psát, ale stačí jedno slovo VYNIKAJÍCÍ.
Ještě jednu vzpomínku bych vám rád přiblížil. V protilehlém lese na druhém břehu rybníka, byl kdysi, za nás, tábor nějaké vysoké školy, asi KU v Praze. Přes den se tam proháněli studentíci na kajacích, rychlých a štíhlých šípech, jak za doby indiánek...a večer co večer, s minutovou pravidelností švýcarských hodinek, se odsud do ztichlé přírody rozeznívaly tóny večerky, hrané kýmsi na trumpetu a oznamující konec dne. A těm tónům, které byly tiše neseny na mlhavém oparu nad hladinou rybníka, tenkrát se zatajeným dechem naslouchali úplně všichni, aby se pak na závěr této melodie, po jejím něžném odeznění, ozval ze všech stran potlesk, jako dík za překrásnou atmosféru. Dnes již tábor dávno neexistuje a připomíná ho pouze železná tabulka nyní značně zarostlá do kmenu stromu, na kterém tenkrát visela a tak označovala prostor tábora. Při troše štěstí byste ji tam možná našli i dnes.
Nyní je mi již pár roků přes padesát a ……. a zůstaly jen krásné vzpomínky.

Kategorie a štítky

Nastavení